Techniky Shuriken Jutsu (vrhání čepelí) jsou často mylně považovány za dovednost, která byla spjatá pouze se školami Ninjutsu 忍術. Není tomu tak, tyto techniky si našly své místo i v klasických školách bojových umění prezentovaných samuraji 侍. Pojďme se podívat na to, co se vlastně skrývá za tímto termínem. Slovo Shuriken se zapisuje pomocí těchto tří znaků: 手裏剣, a dalo by se doslovně přeložit jako „ruka skrývající čepel“. Když se na to podíváme podrobněji, tak slovo Shu 手 znamená ruka. Pro přesný rozbor slova Ri 裏 je zapotřebí hlubší znalost japonštiny, ale zjednodušeně význam prezentuje myšlenku „opačný, zadní či skrytý“. V kombinaci s prvním znakem pro slovo Shu značí „skrytý v ruce či dlani“. Slovo Ken 剣 znamená čepel. Posledním termínem je slovo Jutsu 術, jehož význam je „dovednost či umění.

Existují dva základní typy Shurikenů – Bo Shurikeny 棒手裏剣 a Shakeny 車剣 neboli Hira Shurikeny 平手裏剣. Bo Shurikeny jsou delší tenké čepele na konci vykované či zbroušené do špičky s různou tloušťkou a tvarem. Hira Shurikeny jsou kovové tenké pláty s různým počtem hrotů, nejčastěji ve tvaru „hvězdice“.

Škola Meifu Shinkage Ryu je zaměřena výhradně na Bo shurikeny.

Bo Shurikeny se rozdělují na několik základních tvarů. Prvním je tvar podobný dlouhé jehle, kterému se říkalo Hari Gata 針形. Druhý tvar vychází z prvního, je mu dosti podobný, ale je hranatý. Takovému Shurikenu se říkalo Kugi Gata 釘形. Dalším typem, který tady zmíním je Tanto Gata 短形. Tyto Shurikeny měly tvar velmi podobný noži. U všech uvedených typů bylo možné se setkat s mnoha tvary a s různými rozměry.

Hira Shurikeny se dělí také na několik podskupin. Typickým zástupcem základního druhu Hira Shurikenu je Senban Shuriken 銛盤手裏剣, který byl používán Shinobi 忍び školy Togakure Ryu Ninpo Taijutsu 戸隠流忍法体術. Původ Senban Shurikenu není znám, jak už to v této oblasti bývá, ale dá se předpokládat, že by se mohlo jednat o podložky, které jsou vkládány pod hřeby používané pro spojení dřevěných ploch. Další teorie tvrdí, že by se mohlo jednat o tesařskou pomůcku sloužící pro vytahování hřebů ze dřeva. Z tesařského nástroje na vytahování hřebů údajně také vycházejí Teppany 鉄板, které jsou větší verzí Senban Shurikenu, jejich šířka může být až 12 cm. Do této skupiny Shurikenů se většinou zařazují i Tsubute 礫(つぶて) což byly v podstatě kameny změněné a vytvarované ve vrhací předměty. Rád bych zde uvedl ještě Hishigane 菱金, což byly mince, které měly někdy i nabroušené okraje.

Historie Shuriken Jutsu je velice dlouhá, ale zároveň je velice těžké vystopovat konkrétní data a informace o původu jednotlivých škol a tradic. Jednoduše řečeno, je velmi málo historických dokumentů, ze kterých se dá čerpat. Techniky samotné byly navíc většinou tajnou součástí učení jednotlivých škol a jako takové se nikde nezaznamenávaly, aby si tak školy udržely své know-how. Jediná dokumentace, která by mohla existovat, by nejspíše byla v rukou dané školy ve formách Densho 伝書 (svitků), jejichž obsah by byl ukazován jen nejvěrnějším studentům školy, a to až po dlouhé době studia. Daleko běžnější ale bylo, že se tyto techniky předávaly v jednotlivých školách formou Kuden 口伝 (ústní předání), což je přímá forma výuky z učitele na studenta. Další důvod, proč není tolik zmínek o této zbrani, je ten, že Shurikeny nikdy nebyly hlavní zbraní školy, ale pouze doplňkovou zbraní k mečům a dalším zbraním. Nicméně Shuriken Jutsu si postupem doby získávalo svou pozornost.

Kronika Nihon Shoki 日本書紀 (600 let n.l.) se zmiňuje o vrhání kamenů nazývaných Ishihajiki. Je ale možné, že v tomto případě bylo pro vrhání kamenů používáno praku. Dílo Kojiki 古事記, což je asi nejstarší japonská kronika, popisuje příběh, ve kterém je pasáž, kde princ Yamato vrhá jídelní hůlky do oka bílého jelena, kterého se mu takto podaří zabít. Další historické dílo Man’yoshu 万葉集 z 8. století v jedné své části popisuje vrhání šípů a na jiném místě najdeme poznámku o používání Tsubute, placatého kamene k vrhání po nepříteli. Záznamy z války Gosennen No Eki 後三年の役 (1083-87 n.l.) nesoucí název Hiyori No Ki, obsahují pasáž, která popisuje vrhání krátké čepele ukryté v dlani válečníka, Shuriken Ni Utsu (doslova: útok s čepelí v dlani). Podle některých zdrojů může být tato poznámka původem slova Shuriken.

Osaka Gunki 大阪軍記, armádní záznam Osaky, obsahuje část jež praví: „Tadamasa se uchránil před nepřítelem tím, že vytasil své Wakizashi 脇差 a vrhnul je tak, jako vrhal Shuriken“. Tvrdí se, že Tadamasa později vytvořil první Shuriken nazývaný Tanto Gata z čepele krátkého meče.

Kroniky Heike Monogatari 平家物語 a Gikeiki 義経記 zmiňují praktikování Ishi Nage 石投げ, neboli vrhání kamenů. Kameny byly speciálně tvarovány, aby se lépe házely a říkalo se jim Totekibuki 投擲武器, později již zmiňované Tsubute 礫, což znamená hodit kámen. Později byly Tsubute vyráběny z „železných kamenů“, kterým se říkalo Tetsutsubute 鉄礫, a nejspíše byly předchůdcem Senban Shurikenu.

V současnosti se můžeme setkat s mnoha rozdílnými druhy Shurikenů, což naznačuje, že vývoj umění boje s touto zbraní byl spíše nejednotný a mezi školami a oblastmi izolovaný. Podle Otsuky Yasuyuki 大塚保之 , velmistra školy Meifu Shinkage Ryu Shuriken Jutsu 明府真影流手裏剣術, nebyl žádný standart nebo formát pro výrobu nebo použití Shurikenu, na rozdíl od japonského meče, což napomohlo k vytvoření různých tvarů Shurikenů jednotlivými školami. Someya Chikatoshi 親俊染谷 se pokusil vytvořit jakousi kategorizaci Shurikenů ve své knize „Shuriken Giho 手裏剣技法“, ovšem přiznal, že bez historických záznamů je taková kategorizace značně spekulativní a je mnoho příkladů, které do jeho kategorizace nesedí.

Mnohé zdroje popisující vývoj jednotlivých druhů Shurikenů jsou nezřídka velmi spekulativní. S určitostí ale můžeme uvést, že se tyto zbraně často vytvářely z nástrojů běžných v daném období. Například se tvrdí, že čepele využívané školami Chishin Ryu 知新流, Katori Shinto Ryu 香取神道流 a některými dalšími, byly vyvinuty z japonského hřebíku Wakugi 和釘, který byl ideálním materiálem pro vytvoření Bo Shurikenu určitého tvaru. Do období Meiji 明治 byly tyto hřeby hranaté a měly různou sílu a délku podle použití. Až v průběhu doby, většinou po reformách Meiji, se jejich tvar změnil na kulatý.

Když se zde zabýváme vývojem těchto zbraní, musíme uvést jednu skutečnost, a to tu, že školy zahrnující Shuriken Jutsu byly velice často zaměřeny hlavně na techniky meče Kenjutsu 剣術. Některé zdroje tvrdí, že se některé Shurikeny kovaly stejným způsobem jako čepele japonských mečů. Byly tedy vyrobeny z velice pevné a tvrdé oceli. Ale podle mého názoru to bylo spíše ojedinělé. Ve většině případů byly Shurikeny vyráběny z běžně dostupného materiálu a jejich úprava nebyla zdaleka tak precizní. Důvod byl ten, že se Shurikeny většinou po odhození ztratily nebo zůstaly v oponentovi či zabodnuté v zemi. Jejich hlavním účelem bylo zpomalit protivníkův postup či odvést jeho pozornost. Pokud by byly kované a pečlivě opracovávané, stálo by jejich vytvoření mnoho času a úsilí a rozhodně by se jen tak nenechávaly zahozené po prvním použití.

Shurikeny, jejichž tvar více připomíná jehlu, jak se zdá zřejmě vycházejí z předmětů jako jsou jídelní hůlky nebo jehlice do vlasů. Otázkou je, zda čepele tohoto typu byly vytvořeny pro účely házení proti protivníkovi a nebo se přeměnily ve vrhací zbraň až časem. Některé zdroje totiž uvádějí, že se Shurikeny prvotně používaly spíše jako ruční zbraně než pro vrhání.  V Togakure Ryu se také využívalo Bo Shurikenu v kombinaci se Shuko 手虎, což byla specifická zbraň pro tuto školu připomínající drápy. Zasunutí Bo Shurikenu za obruč Shuko na dlani umožnilo bojovníkovi vytvářet daleko více zničující útoky údery a seky rukou.

Otsuka Sensei (Soke Meifu Shinkage Ryu) slyšel o Bo Shurikenech, které byly vyráběny z části náčiní pro zemědělské práce a jako příklad uvádí Senbakoki 千歯扱き jako jednoho z možných předchůdců Bo Shurikenu. Senbakoki je nástroj s několika hroty, kterým se „pročesávala“ rýže či obilí. Údajně byl vyvinut někdy během období Tokugawa.

Mezi další předměty používané jako Shurikeny patří například Kogai 笄, Kozuka 小柄, Hashi 箸, Hibashi 火箸 a Hari 針. Všechno jsou to dlouhé tenké předměty tvarované jako nožíky nebo jehly používané k tradičním nebo domácím oděvům, a jsou známé díky možnosti jejich okamžitého vržení jakožto zbraně. Dalo by se říci, že byly spíš příležitostnou zbraní, neboť byly vždycky při ruce a daly se dobře házet. Až později, díky jejich dostupnosti, se tyto předměty začaly používat jako skrytá zbraň, není ovšem žádná tradiční škola, která by je výhradně používala

Kogai je v základu dlouhá špičatá kovová tyčka, u které nedokážu přesně říci, k jakému účelu původně sloužila. Ví se, že se používala jako tradiční japonská ozdobná spona do vlasů. Některé zdroje uvádějí, že se používala jako drbátko hlavy nebo jako čistič nehtů. Jisté je, že se jednalo o víceúčelový nástroj vhodný i k vrhání jakožto zbraň.

Kozuka je malý nožík, který se zasouval do boku Sayi 鞘, pochvy meče. V takto upravené Saye byl na druhé straně ještě otvor i pro Kogai, a tak mohly oba tyto nástroje tvořit součást soupravy meče.

Hashi jsou jídelní hůlky, které byly tradičně vyráběny s bambusu či jiného dřeva. Některé z nic se vyráběly z kovu, a tak se daly poté použít jako vrhací zbraně. Říká se, že zakladatel Daito Ryu Aiki Jujutsu 大東流合気柔術, Sokaku Takeda 惣角武田, u sebe nosíval vlastní sadu hůlek, které byly na jednom konci upravené do špičky a připravené změnit se kdykoli v účinnou zbraň.

Hibashi jsou kovové hůlky nebo kleště pro manipulaci se žhavým uhlím. Otsuka Sensei věří – i když to nemůže podložit důkazy – že Hibashi byly předchůdcem čepele vyvinuté školou Shirai Ryu 白井流.

Hari jsou pletací jehly, jež byly vyráběny v mnoha délkách a tloušťkách podle toho k jakému účelu sloužily. Otsuka Sensei se domnívá, že velké těžké jehly určené k sešívání kůže byly předchůdcem čepelí využívaných školou Negishi Ryu 根岸流. To by vysvětlovalo, proč má mnoho čepelí školy Negishi Ryu na svém konci kroužky nebo otvory. Je možné, že se pak do otvorů nebo kroužků navlékaly třapce nebo šňůrky, což v boji umožňovalo snazší tasení nebo přichystání zbraně.

Po reformách Meiji byly tyto dovednosti potlačovány, a tak začaly pomalu vymírat. Tomu neblaze prospělo i období po 2. světové válce. Mnoho podobných bojových umění bylo potlačeno během okupace, stejně tak jako třeba tradiční umění výroby meče. Ovšem jak se během let zvětšoval zájem a zlepšovalo se porozumění Japonsku, začalo kulturní dědictví této země přitahovat mnoho lidí ze Západu, a tak se japonské kultuře podařilo chytit druhý dech. Škola Shirai Ryu 白井流 by již dávno neexistovala, nebýt pana Saito Satoshi, který znovu oživil umění Shuriken Jutsu a zařadil jej do cvičení ve škole Negishi Ryu. Nyní studenti z celého světa navštěvují Japonsko, aby se mohli tomuto umění učit.

Zachování technik Shuriken Jutsu do dnešních dnů bylo možné také díky tomu, že mnohé Koryu Bujutsu 古流武術, tradiční staré školy bojových umění, měly tyto dovednosti také zahrnuty ve své výuce. Vzhledem ke způsobu, jakým se umění předávalo, to jest od učitele k žákovi nebo od velmistra k jeho následníkovi, podařilo se tyto školy zachovat i přes ty nejtíživější a nejtěžší časy. Toto platí například pro školy Katori Shinto Ryu, Tatsumi Ryu 立身流, Yagyu Shingan Ryu 柳生心眼流, Kukishin Ryu 九鬼神流, Togakure Ryu, atd.

Dnes se zdá, že Shuriken Jutsu nabývá stále větší popularity. Informace jsou dnes daleko snadněji dostupné než tomu bylo dříve, a tak se Umění Shurikenů vyučuje i v mnoha Dojo 道場 bojových umění, které nemají přímou historickou vazbu k Shuriken Jutsu. Například v Dojo Iwama Aikido 岩間合気道 v prefektuře Ibaraki 茨城 mají studenti veliký zájem naučit se dovednosti Shuriken Jutsu, které tak dobře ovládal jejich učitel Morihito Saito 斉藤守弘.

Přístup k tomuto umění, byl donedávna dost omezený, studenti museli podepsat přísahu odpovědnosti a ještě k tomu získat povolení od samotného velmistra, který posoudil, zda se mohou umění učit.

Později, kdy se kov stal mnohem dostupnějším, jak díky importu, tak díky zlepšení ve zpracovávání rudy, se Shurikeny začaly vyrábět účelově, zejména ve školách, které měly tradici v jejich používání. Všechna Dojo nebo rodiny měly většinou svého kováře, kterému řekly o ukování čepelí, když bylo třeba. Většina Sogo Bujutsu, neboli bojová umění, která obsahují více disciplín a zabývají se i technikami Shuriken Jutsu, jako třeba Yagyu Shingan Ryu, Katori Shinto Ryu atd., přebírala zpočátku všechny inovativní nápady jedinců do svého učení. Dovednostem se začala dávat forma, aby se dali daly lépe trénovat, předávat a uchovat pro další generace studentů. Jakmile se uchytila tradice předávání forem v dané škole, přijal se i jakýsi základní tvar čepele a díky tomu má každá škola pro sebe typický tvar Shurikenu, který se později začal dělat na míru pro danou školu. Je stále mnoho učitelů tradičních bojových umění, kteří nadále vyučují zacházení s Shurikeny a pokračují v jejich vývoji. Příkladem takového člověka je Soke 宗家 (velmistr) školy Meifu Shinkage Ryu, pan Yasuyuki Otsuka. Otsuka Sensei převzal učení svého učitele Someyi Senseie vyučujícího Katori Shinto Ryu. Someya Sensei byl osobou nanejvýše fundovanou v oblasti Shuriken Jutsu. Své znalosti kromě jiného také sepsal ve své knize Shuriken Giho. Své znalosti starých forem Shuriken Jutsu propracovával do největších detailů a některé z nich upravil pro dnešní chápání vrhacích zbraní. Otsuka Sensei studoval několik let po boku Someyi Senseie a pokračuje dál v hlubokém studiu těchto dovedností a vývoji jejich technik. Otsuka Sensei se také zná s některými velmi zručnými kováři, kteří mu vyrábějí kvalitní čepele pro trénink technik v jeho škole. Je ovšem také spousta škol, které pokračují ve striktní výuce, aby mohly dál předávat svou tradici a bezpochyby své čepele získávají stejným způsobem.Techniques of Shuriken Jutsu (throwing blades) are often mistaken for a skill that was linked only with schools Ninjutsu 忍術. Not so, these techniques have found their place even in the classical school of martial arts samurais 侍 presented. Let’s look at what is behind this term. Shuriken word is written using these three characters: 手裏剣 and it could be literally translated as “hand hidden blade”. When we look at this in more detail so the word Shu 手 means hand or palm. For an accurate analysis of the words Ri 裏 is needed deeper knowledge of Japanese but simply presents the importance of the idea of ​​”reverse, rear or hidden.” In combination with the first character of the word Shu means “hidden in the hand or palm”. The word Ken 剣 means blade. The last term is the word Jutsu 術, which means “skill or art”.

There are two basic types of shuriken – Bo Shuriken 棒手裏剣 and Shaken 車剣 or Hira shuriken 平手裏剣. Bo Shurikens are long and thin blades at the end of forged and polished to a point with varying thickness and shape. Hira shurikens are thin and metal sheets with different numbers of points, usually in the form of “starfish”.

School Meifu Shinkage Ryu is focused exclusively only on Bo shurikens.

Bo Shurikens are divided into several basic shapes. The first is the long needle like shape, which was also called Hari Gata 針形. The second form follows from the first it is quite similar but is played. Such shuriken is called Kugi Gata 釘形. Another type which I will mention here is Tanto Gata 短形. These shurikens were very similar in shape knives. For all of these types to meet many different shapes and sizes.

Hira shurikens also be divided into several subgroups. A typical representative of Hira Shuriken is Senban Shuriken 銛盤手裏剣 which was used by Shinobi 忍びin the school Togakure Ryu Ninpo Taijutsu 戸隠流忍法体術. Origin of Senban Shuriken is not known as it is in this area very common but it can be assumed that this could be the pads that are inserted under the nails used to join wood surfaces. Another theory suggests that it might be a carpenter’s tool used for removing nails from wood. The carpenter’s tools for pulling nails supposedly inspired the Teppan 鉄板, which are larger versions of Senban shurikens and their width can be up to 12 cm. To this group of shurikens are generally classified also Tsubute 礫(つぶて) which were essentially altered rocks and sculptured in a throwing objects. I would like to have said Hishigane 菱金 which were coins that were sometimes sharpened edges.

History of Shuriken Jutsu is very long but it is very difficult to trace specific data and information on the origin of the individual schools and traditions. Simply put there are very few historical documents from which we can draw. The techniques themselves were also most secret part of the learning of the schools and as such did not record anywhere so that schools keep their know-how. The only documentation that could exist would probably be in the hands of the school in the forms of Densho (scrolls) whose content would be shown only the most faithful students of the school and after a long period of study. Far more common was that these techniques are passed on in the form of individual schools as Kuden (oral transmission) which is a direct form of teaching from teacher to student. Another reason why there are so many comments about this weapons is that shurikens never been the main weapons of schools but only additional weapons to swords and other weapons. However Shuriken Jutsu consecutively to gain their attention.

Chronicle Nihon Shoki 日本書紀 (600 AD) mentions the throwing of stones called Ishihajiki. It is possible that in this case for throwing stones was used sling. Work Kojiki 古事記 which is probably the oldest Japanese Chronicle describes a story in which there is a passage where Prince Yamato casts a chopstick in the eye of white deer, which he thus manages to kill. Another historical work Man’Yōshū 万葉集 of 8 century in one section describes throwing arrows and elsewhere we can find a note on the use of Tsubute – flat stone – for throwing to the enemy. Records of the War Gosennen No Eki 後三年の役 (1083-1087 AD) bearing the name Hiyori No Ki contains a passage that describes throwing short blade hidden in the hand of the warrior – Shuriken Ni Utsu (literally: Attack with a blade in his hand). According to some sources this remark may be the origin of the word of Shuriken.

Osaka Gunki 大阪軍記 – the military record of Osaka contains a section that says: “Tadamasa saved himself from the enemy because he drew his Wakizashi and threw it like throwing of Shuriken”. It is argued that Tadamasa later created the first Shuriken called Tanto Gata from blade of the short sword.

Chronicles Heike Monogatari 平家物語 a Gikeiki 義経記 mentions practicing Ishi Nage 石投げ or throwing stones. The stones were specially shaped to better throwing and told them Totekibuki 投擲武器 later already mentioned as Tsubute礫 which means „to throw a stone“. Later Tsubute were made from “iron stones” which were called Tetsutsubute 鉄礫 and most likely they were ancestor of Senban shuriken.

At present we can see many different kinds of shurikens suggesting that the development of the art of fighting with this weapons was rather fragmented and between schools and areas isolated. According to Otsuka Yasuyuki 大塚保之, Grandmaster of Meifu Shinkage Ryu Shuriken Jutsu 明府真影流手裏剣術 there was no standard or format for the production or use of shurikens, unlike the Japanese sword, which helped to create different shapes of Shuriken schools. Someya Chikatoshi 親俊染谷 tried to create a kind of categorization shurikens in his book “Shuriken Giho 手裏剣技法” but he admitted that no historical records of such categorization is highly speculative and there are many examples that do not fit in his categorization.

Many sources describing the development of different types of shurikens are often highly speculative. With certainty we can say that these weapons are often created from instruments in the current period. For example it is claimed that the blades used by schools Chishin Ryu 知新流, Katori Shinto Ryu 香取神道流 and some others were developed from the Japanese nail Wakugi 和釘 which was ideal material for the creation of Bo Shuriken certain shape. In the Meiji period was these studs square and have different strength and length according to the application. When in the course of time usually after the Meiji period their shape changed to round.

When we are dealing with the development of these weapons we must mention one fact and that the school including Shuriken Jutsu are very often focused mainly on sword techniques. Some sources claims that some shurikens were forged in same way as the blades of Japanese swords. They were made ​​from very firm and hard steel. But in my opinion it was rather rare. In most cases shurikens made ​​from commonly available materials and their treatment was not nearly as precise. The reason was that most of the throwing shurikens was lost or remained in the opponent or sticked in the ground. Their main purpose was to slow down the opponent’s action or diverted his attention. If they were forged and carefully crafted, it would be the creation of a lot of time and effort and certainly would have just left no discarded after one use.

Shurikens, whose shape is more like a needle, as it seems apparently based on objects such as chopsticks or hair pins. The question is whether the blades of this type were created for the purpose of throwing against an opponent or to transform it into a throwing weapon to time. Some sources they maintain that the shurikens initially were used as sidearms than for throwing. In Togakure Ryu also used the Bo Shurikens in combination with Shuko 手虎 which was specific weapon for this school resembling claws. Inserting Bo shuriken for hoop of Shuko on the palm allows the fighter to create far more devastating attacks, strokes and slashes hands.

Otsuka Sensei (Soke Meifu Shinkage Ryu) heard about Bo shurikens that were made from parts of tools for agricultural work as for the example Senbakoki 千歯扱き as one of the possible predecessors Bo shurikens. Senbakoki is a tool with a few tips which are “combing” of rice or corn. Reportedly was developed sometime during the Tokugawa period.

Other items used as shurikens was for example Kogai 笄, Kozuka 小柄, Hashi 箸, Hibashi 火箸and Hari 針. All of them are long thin objects shaped like knives or needles used for the traditional garments or home clothes and are known for their immediate possibilities as throwing weapons. We could say that they were rather occasional weapons as they were always on hand and gave a good throw. Only later, due to their availability, these objects began to be used as a concealed weapon, but not any traditional school, which is exclusively used them.

Kogai is basically long, pointed and metal rod with which I cannot say exactly what purpose it originally served. It is known that it was used as a traditional Japanese decorative hairpins. Some sources claims that it was used as scratching of head or cleaner of nails. What is certain is that it was a multi-purpose tool which was  also suitable for throwing as a weapon.

Kozuka is a small knife that was slided into the side of saya – scabbard of the sword. In this modified Saya was on the other side of scabbard other hole for Kogai and so both of these tools could be part of the set of sword.

Hashi are chopsticks which were traditionally made ​​from bamboo or other wood. Some of them were made from metal so they can be subsequently used as a throwing weapon. It is said that the founder of Daito Ryu Aiki Jujutsu大東流合気柔術, Sokaku Takeda惣角武田, was wore their own set of chopsticks that were at one end adapted to tip and ready to change at any time in an effective weapon.

Hibashi are metal sticks or tongs for handling of hot charcoal. Otsuka Sensei believes – even if he cannot substantiate evidence – that Hibashi was predecessor of blades were developed by school Shirai Ryu 白 井 流.

Hari are knitting needles, which have been manufactured in many lengths and thicknesses, depending on what purpose they served. Otsuka Sensei believes that a heavy needles designed for sewing leather was ancestor of blades utilized in Negishi Ryu 根 岸 流. That would explain why many blades of Negishi Ryu has at the end rings or holes. It is possible that they then do have threaded to holes or rings some tassels or cords which allowed for easier drawing in the battle or preparing weapons.

After the Meiji reforms were suppressed these skills so that´s why it began to slowly die off. This infamous benefit continued after the second World War II. Many similar martial arts were suppressed during the occupation as well as traditional Japanese swordsmithing. However as over the years increased the interest and improve the understanding of Japan began the cultural heritage of this country attract many people from the West so the Japanese culture managed to catch a second wind. Shirai Ryu 白 井 流 would have not long existed but Soke Saito Satoshi again revived the art of this shurikenjutsu school and placed it into practice at school Negishi Ryu. Now students from all over the world visit Japan to be able to learn these arts.

Preservation of techniques Shuriken Jutsu to this day was also possible due to the fact that many Koryu Bujutsu 古流武術, traditional old school of martial arts, had these skills included in their teaching. Because of the way how was the arts passed down, from teacher to pupils or from the Grandmaster for his successor, was able to maintain these schools despite the gravest and most difficult times. This applies to schools as Katori Shinto Ryu, Tatsumi Ryu 立身 流, Yagyu Ryu Shingan 柳生心眼流, Kukishin 九 鬼神 流 Ryu, Togakure Ryu, etc.

Today it seems that Shuriken Jutsu is increasingly gaining popularity. The information is now more readily available than ever before and so the art of shurikens is taught in many martial arts Dojos that do not have direct historical links to Shuriken Jutsu. For example in Iwama Aikido Dojo 岩間合気道 in Ibaraki Prefecture students have great interest to learn the skills of  Shuriken Jutsu so well handled by their teacher Morihito Saito 斉藤守弘.

Access to this art has been quite limited until recently, students had to sign an oath of responsibility and still obtain a permit from the Grandmaster himself, which assessed whether art can teach.

Later when the metal became more affordable, both in terms of import, thanks to improvements in processing of ore, shurikens were produced purposefully, especially in schools that had a tradition of using them. All Dojo or families had mostly their own blacksmiths, who said about forging blades when needed. Most Sogo Bujutsu, or martial arts that include multiple disciplines have also Shuriken Jutsu techniques, such as Shingan Yagyu Ryu, Katori Shinto Ryu and etc.  initially took over all the innovative ideas of individuals in their teaching. Skills began to give form to easier to train, communicate and preserve it for future generations of students. Once the tradition took root forms of transmission in the school and received the sort of basic shape of the blades and thus has every school for itself the typical shape of shurikens, who later began to be typical for the school. There are still many traditional martial arts teachers who continue to teach the treatment of shurikens and continue their development. An example of such a person is Soke (Grandmaster) of Meifu Shinkage Ryu, Mr. Otsuka Yasuyuki. Otsuka Sensei took over teaching from his teacher Someya Sensei. Someya Sensei was very skilfull person in Shuriken Jutsu . His knowledges amongst others he wrote in his book Shuriken Giho. His knowledges of old forms of Shuriken Jutsu worked up into the greatest details and some of them adapted to today’s understanding of throwing weapons. Otsuka Sensei studied for several years alongside Someya Sensei and continues in a deep study of these skills and develop their techniques. Otsuka Sensei is also familiar with some very skilled blacksmiths who produces quality blades for technician training in his school.