Legendární mistr bojových umění a obnovitel tradice Daito Ryu Aikijujutsu Takeda Sokaku žil v letech 1859–1943.

Takeda Sókaku sice vrhání čepelí (shurikenjutsu) skvěle ovládal, základy však získal již v mládí v rámci tradičního rodinného výcviku klanu Aizu, od svého otce Takeda Sokichi a dalších tehdejších mistrů.

Takeda Sokaku studoval také pod mistry jako byli Sakakibara Kenkichi z Jikishinkage ryu nebo Tomo Shibuya.

Jeho otec, Takeda Sokichi byl samuraj a uznávaný expert na meč (kenjutsu), kopí (sojutsu) a zápasu (sumo). Provozoval vlastní dojo přímo na rodinném pozemku, kde malý Sókaku získal naprosté základy ovládání všech tradičních zbraní, včetně vrhání shurikenů.

V klanu Aizu (Aizu-han) se bojová umění studovala na mimořádně vysoké úrovni, zejména ve slavné klanové akademii Nisshinkan. V klanu Aizu byl šerm školy Itto Ryu – především Ono-ha Itto Ryu a Mizoguchi-ha Itto Ryu oficiálním klanovým bojovým uměním (tzv. Otome Ryu – umění, které nesmělo opustit hranice klanu). Zde platilo pravidlo: shurikenjutsu je stínem meče.

Také techniky, které dnes známe jako Daito Ryu, se v Aizu tradovaly pod názvem Oshikiuchi (tajná bojová umění určená pro vnitřní prostory hradu Tsuruga). Součástí výcviku stráží a vysokých hodnostářů byla obrana v sedě a boj s využitím kakushi buki (skrytých zbraní). Sem spadalo vrhání čehokoliv, co bylo po ruce: od malých nožů, přes upravené jídelní hůlky až po železné jehlice na upevnění vlasů. Výcvik kladl důraz na to, aby hod čepelí vycházel z pohybu celého těla (využití principu aiki), nikoli jen z švihu paže.

Sókaku vyrostl v drsném prostředí závěru éry samurajů (zažil jako dítě Boshin válku). V klanu Aizu bylo tehdy shurikenjutsu bráno jako doplňková taktická dovednost k šermu. Učil se ho od rodinných příslušníků a místních klanových instruktorů v rámci tradice Oshikiuchi (palácových umění Aizu).

Později Sókaku studoval u legendárních mistrů meče, jako byli Toma Shibuya (škola Ono-ha Itto-ryu) a Sakakibara Kenkichi (škola Jikishinkage Ryu). V těchto školách se sice primárně cvičil šerm, ale v té době bylo běžné, že se pokročilí studenti učili i skryté zbraně, jako byly shurikeny.

Studoval také Hozoin Ryu Takada-ha sojutsu, kde získal Inka a také Ono-ha Itto Ryu kde získal menkyo kaiden. Když Takeda Sokaku učil své studenty (včetně Matsuda Toshimi), nepředával jim pouze čisté zápasnické techniky jujutsu. Předával jim komplexní samurajské myšlení, jehož součástí byly i principy z Itto Ryu – včetně toho, jak v boji bleskově vrhnout jakýkoliv ostrý předmět.

Mizoguchi-ha Ittō-ryū (溝口派一刀流) Tato škola je klíčová pro pochopení zbraňových kořenů klanu Aizu. Byla to oficiální klanová škola šermu (otome Ryu), jejíž kompletní osnovy obsahovaly i pokročilé a utajované techniky kakushi buki (skrytých zbraní) a shurikenjutsu.Tuto školu v mládí studoval jak Takedův otec (Sokichi), tak sám Sokaku u mistra jménem Wada Daisuke. Hlavní linie této školy v Aizu v průběhu 20. století prakticky zanikla (respektive se její fragmenty asimilovaly). Techniky házení čepelí zde sloužily jako taktická příprava – vrhnutí nože kozuka (malý nůž z pochvy meče) sloužilo k oslepení nepřítele těsně před tasil meč.

O Takeda Sokaku se v kronikách traduje, že u sebe neustále nosil upravené zašpičatělé železné hůlky hibashi ukryté v rukávech. Ačkoliv neexistuje přímý dokument, že by Sókaku vlastnil licenci Shirai Ryu shurikenjutsu, styl vrhání těchto dlouhých těžkých jehlic, který Sókaku praktikoval a předváděl, vykazoval naprosto identické mechanické rysy s touto školou. Shirai Ryu shurikenjutsu jako samostatná škola dnes téměř zanikla a její techniky přežívají pouze jako doplňkové studium v jiných systémech.

Shirai Tōru (1783–1843) – zakladatel Shirai Ryu shurikenjutsu byl také mistrem linie Nakanishi-ha Itto Ryu. Takeda Sókaku byl zase mistrem linie Ono-ha Itto Ryu. Obě tyto školy jsou přímými příbuznými v rodině Ittō-ryū. Proto měly naprosto stejné principy vrhání doplňkových čepelí (shurikenjutsu jako stín meče). Shirai-ryū proslavilo vrhání dlouhých ocelových jehlic odvozených z kuchyňských hůlek na uhlí (hibashi). Takeda Sókaku tyto zaostřené kovové hůlky prokazatelně nosil v rukávech kimona a vrhal je. Styl, kterým Sókaku házel, byl identický s tím, jak se házelo v Shirai-ryū – ale naučil se ho od klanových mistrů v Aizu (kteří čerpali ze stejných historických pramenů Ittō-ryū), nikoliv od samotného Shiraie. Je ale velkou zajímavostí, že velmi významným studentem Shirai Toru – zakladatel Shirai Ryu shurikenjutsu byl samuraj jménem Okamoto Munishige. Okamoto Munishige byl přímým samurajem klanu Aizu. Sloužil v bezpečnostních složkách shogunátu a byl proslulý tím, že u sebe neustále nosil a v boji úspěšně používal okolo 12 shurikenů (jehlic). Okamoto Munishige byl samuraj z klanu Aizu, ale v oblasti zbraní a šermu byl mistrem školy Ōtsuki-ryū (大槻流). Působil v bezpečnostních složkách šógunátu v Edu (dnešní Tokio). Právě odtud pochází slavný historický záznam (který zanechal jeho žák Yasuda Zenjirō), že Okamoto u sebe neustále nosil 12 shurikenů schovaných na různých místech oděvu (včetně zadní části sukně hakama) a v akci je mnohokrát úspěšně použil.

V Shirai-ryū i v klanovém šermu z Aizu (Ono-ha Ittō-ryū) se používal vrh založený na vertikálním pohybu ruky dolů přes středovou osu těla. Tento pohyb je naprosto identický se základním sekem meče zvaným kiri-otoshi.

Samurajové z Aizu, včetně rodiny Takeda, proto techniku vrhání čepelí přijali velmi přirozeně – házeli totiž úplně stejně, jako sekali mečem.

Využití Shinku (Stavu prázdnoty a Aiki)

Shirai Tōru byl hluboce duchovní bojovník a ve svých spisech popsal stav mysli zvaný Shinku.

(čisté vědomí / prázdnota), který je nezbytný pro dokonalé provedení techniky.

Tento koncept byl nesmírně blízký palácovému umění Oshikiuchi v klanu Aizu a pozdějším principům Aiki v Daito Ryu. Aby shuriken letěl přesně a s obrovskou průrazností, nesměl být vrhán silou svalů paže, ale uvolněným pohybem celého těla a koncentrací mysli, což je přesně to, čím byl Takeda Sókaku proslulý.

Matsuda Toshimi (narozen kolem roku 1896) byl jedním z nejvýznamnějších přímých žáků Takeda Sókaku na Hokkaidó. V srpnu 1929 obdržel od Sókaku osvědčení k výuce (Kyoju Dairi) a založil vlastní slavné dojo Shobukan.

Matsuda Toshimi měl talentovaného studenta, který se jmenoval Maeda Takeshi. Tento Maeda Takeshi převzal Takedovo učení od Matsudy a později založil naší větev Daito Ryu Renshinkan.

Okuyama Ryūhō (zakladatel Hakko Ryu Jujutsu), který byl rovněž přímým žákem Matsudy Toshimiho a spolužákem Maeda Takeshi. A právě Okuyama Ryūhō se prokazatelně znal s Naruse Kanji – Soke Negishi Ryu Shurikenjutsu prostřednictvím zmíněné společnosti pro tradiční bojová umění (Nihon Kobudo Shinkokai) a dochovaly se dokonce i historické zmínky a spisy propojující jejich jména (např. v oblasti technik poutání torinawajutsu).

Zajímavostí také je, že jeden z pokročilých žáků zakladatele Negishi Ryu shurikenjutsu –  Negishi Shōrei se jmenoval Tonegawa Magoroku. Tento muž byl sice z provincie Jōshū, ale jako osmnáctiletý mladík odešel v roce 1868 bojovat v Boshin válce právě na stranu klanu Aizu. V bitvě o Aizu tedy skutečně bojoval člověk, který styl Negishi Ryu ovládal. Tonegawa se dožil vysokého věku, stal se 2. Soke Negishi Ryu a ve 20. století předal své znalosti shurikenjutsu již zmiňovanému Naruse Kanji.

Okuyama se po druhé světové válce přestěhoval do prefektury Saitama a Tokia, kde se stal velmi aktivním členem společnosti Nihon Kobudo Shinkokai. Právě v této organizaci se Okuyama (reprezentující to, co se naučil od Matsudy) velmi úzce spřátelil a technicky propojil s tehdejšími představiteli Negishi-ryū. Došlo zde k velké výměně zbraňových informací, které se pak začaly tradovat i mezi dalšími studenty v této linii.

V oficiální biografii a kronikách školy Hakko Ryu se výslovně uvádí, že Okuyama Ryūhō byl nesmírně zvídavý a kromě Daito Ryu procestoval celé Japonsko, aby studoval různé zbraňové systémy (koryū). Kroniky uvádějí, že cvičil šerm Hasegawa Ryu, lukostřelbu, boj s tyčí (jōjutsu) a také shurikenjutsu, které se učil v horách prefektury Niigata.

Po druhé světové válce patřil Okuyama Ryūhō k předním mistrům velké poválečné organizace Nihon Kobudo Shinkokai. V této společnosti velmi úzce spolupracoval a přátelil se s mistry, jako byl Satoshi Saito (tehdejší hlava Negishi Ryu shurikenjutsu) a Fujita Seiko (poslední koga ninja, který v rámci Negishi Ryu vyučoval přidruženou školu Shingetsu Ryu shurikenjutsu.

Okuyama Ryūhō (1901–1987), Maeda Takeshi (1907–2001) a Maeda Isamu – Soke Negishi Ryu a Shirai Ryu shurikenjutsu (1902–1988) byli v podstatě vrstevníci. Navíc po druhé světové válce oba působili v širší oblasti kolem Tokia a prefektury Saitama. Okuyama založil své ústřední dojo Hakko Ryu Hombu v městě Omiya (dnešní Saitama), což bylo jen kousek od míst, kde se koncentrovala elita tehdejších bojových umění.

Maeda Isamu byl 4. hlavou prestižní školy Negishi-ryū a Shirai Ryu shurikenjutsu. V poválečném Japonsku byla tato společenství tradičních škol (koryū) velmi malá a uzavřená. Všichni tito velcí mistři se pravidelně setkávali na půdě organizace Nihon Kobudo Shinkokai při společných demonstracích (taikai), oslavách v chrámech a koryū setkáních.

Tímto se kruh kolem našeho stylu Daito Ryu Renshinkan  definitivně a logicky uzavírá. Podívejme se na historická fakta, která toto setkání potvrzují:

Maeda Takeshi (1907–2001) žil ve stejné době jako mistr shurikenů Maeda Isamu (1902–1988) a hlava školy Negishi Ryu Satoshi Saitó (1922–2014).

Maeda Takeshi založil větev Renshinkan v prefektuře Gunma Daito Ryu Aikijūjutsu Renshinkan a trénoval pod Matsuda Toshimi. Matsuda často cestoval za výukou z Hokkaido přímo do Tokia. Maeda Takeshi se tak pohyboval ve stejném komunitním kruhu starých bojových umění (koryū). Jak už víme, spolužákem Maeda Takeshi byl Okuyama Ryūhō (zakladatel Hakko Ryu). Okuyama byl v Tokiu vysoce postaveným členem společnosti Nihon Kobudo Shinkokai, kde se tehdejší mistři shurikenjutsu  pravidelně scházeli. Informace, přátelské vztahy a tréninkové znalosti tak mezi nimi volně proudily. Saito Saitoshi – soke Negishi Ryu a Shirai Ryu shurikenjutsu byl zároveň předsedou Nihon Kobudo Shinkokai.

Maeda Takeshi a Okuyama Ryūhō byli blízcí přátelé, spolužáci a v letech 1940–1942 stáli u zrodu toho, co dnes známe jako Hakkō-ryū.

Když se Okuyama Ryūhō rozhodl osamostatnit od Matsudova dojo a začal formovat svůj vlastní styl (který oficiálně vyhlásil v červnu 1942), Maeda Takeshi mu v tomto přechodném období (1940–1941) intenzivně pomáhal s výukou. Úplně první svitky (makimono) raného Hakkō-ryū obsahovaly 220 technik. Tyto svitky byly v podstatě přejmenované a upravené dokumenty z linie Daitó-rjú Renshinkan, které oba mistři společně sestavovali a testovali na tatami.

Díky poválečnému přátelství, cross-trainingu a sdílení v komunitě Nihon Kobudo Shinkokai se techniky vrhání Negishi Ryū a Shirai Ryu organicky integrovaly do moderní praxe linie Daito Ryu Renshinkan.

V této úzké skupině mistrů docházelo k neformální výměně technik. Protože mechanika hodu bez rotace (jiki-da-hō) dokonale ladila s principy uvolnění ramen a pohybu středu těla (hara) z Daito Ryu, začaly se tyto specifické aerodynamické projektily v dojo používat.

Když se po druhé světové válce tito mistři setkali na půdě této elitní organizace (kde byl Saitó Satoshi dlouholetým předsedou a Okuyama Ryūhō velmi vlivným členem), došlo k přirozenému propojení. Okuyama a Maeda Takeshi se začali přátelit s představiteli Negishi Ryu a Shirai Ryu.

Díky tomu, že Maeda Takeshi (Daito Ryu) a Maeda Isamu (Negishi Ryu a Shirai Ryu shurikenjutsu) byli přátelé a kolegové v jedné komunitě koryū mistrů, došlo v poválečných dojo k vzájemnému sdílení technik.

A právě z tohoto velkého přátelství čtyř mistrů – Okuyama Ryuho + Maeda Takeshi + Saito Saitoshi + Maeda Isamu  vznikla ona slavná dojo legenda.

Mistr Maeda Isamu vzal své hluboké znalosti z tradic Negishi-ryū a Shirai-ryū a vytvořil z nich svůj vlastní, vysoce efektivní styl Shinei-ryū.

Protože se Maeda Isamu v Tokiu úzce přátelil s Okuyamou Ryūhō a Maedou Takeshim v rámci komunity Nihon Kobudo Shinkokai, tito mistři styl Shinei-ryū přímo u zdroje viděli, zažili a praktikovali.

Technickou mechaniku vrhu jiki-da-hō – jak při hodu z Negishi/Shinei-ryū správně zapojit uvolnění ramene a kyčle z Daitó-rjú.

Styl hodu Maedy Isamu – jak funguje jeho specifický vrh metodou „čínské pěsti“, kdy se paže téměř nepohybuje.

Jelikož mechanika házení zbraní bez rotace (jiki-da-hō) dokonale seděla na uvolněné pohyby kyčlí a ramen z Daitó-rjú, Maeda Takeshi tyto zbraňové techniky a shurikeny organicky integroval do své větve Renshinkan.